Future leaders.

Standard

Ahoj světe! Ahoj maminko!

Jsem v Portugalsku. Jsem v Portugalsku, v maličké vesničce jménem Macao. Nejsem tu na výletě. Ani na líbánkách. Jsem tu na konferenci. Na konferenci, na které máme prodiskutovat možnosti záchrany této malé vesničky, kterou lidé opouštějí. Lidé vlastně opouštějí celé Portugalsko.

DSC_2394

DSC_2403

Lisabon

Po krátkých líbánkách s Evropou, kdy Portugalsko bylo její hrdou součástí a bylo na tom tak dobře, že lidé výjmečně neemigrovali z Portugalska, ale do Portugalska, se vše vrátilo do starých kolejí. Lidé odcházejí. Za prací. Za penězi. Portugalsko vymírá. Ale Portugalsko je chytré. Vítá uprchlíky. (nemusí to být blonďáci s modrýma očima – ale kdyby byli třeba alespoň světlejší pleti…). Někdo tu přeci žít musí! Malá města či vesnice nabízejí ubytování pro celou rodinu takových uprchlíků. Rodina sice příjde, záhy ale zjistí, že to tady není tak sladké, jak si to v Africe vysnila a odejde to raději zkusit do Francie.

Macao je maličká vesnička. Lišky tady dávají dobrou noc a k tomu pomeranč přímo ze stromu. Většina domů je krásná, ale obydlená pouze kočičím gangem. Na ulicích je prázdno. Jednou k nám do konferenční místnosti zavítalo přibližně 30 babiček a moc hezky nám zazpívali. Ale netuším, odkud se vylouply. Na ulici tady potkáváme pouze paní, jejíž muž dopoledne napeče chleba plněný uzeninou a paní ho pak po odpoledních dům od domu rozváží. Později jsme se dozvěděli, že tu mají jednu z nejlepších středních škol v zemi. A také jsme se dozvěděli, že jsou v ní děti zavřené 12 hodin denně, aby na ulicích nebraly drogy. A nakonec se k nám doneslo, že tu prý někde žije 2000 lidí. Většina z nich jsou senioři. V knihovně jsem jich jednou pár přistihla, jak se učí pracovat s počítačem.

0604

Filip a citron

Když Macao porovnám s dvoutisícovou vesničkou u nás, musím říct, že 3 bankomaty, 2 obchody s hodinkama, nejlepší střední školu v zemi, lázně, několik míst, kam se dá jít na víno, pomerančové sady a v podstatě i vysokou školu (objevili jsme tady studenty nomádské university, kteří tráví každý semestr v jiném městě, v různých státech a tento semestr tráví tady v Macau) má jen málokterá. A přesto – lidé odcházejí, populace stárne, domy se rozpadají…

Pro ty, které zajímá, k čemu jsme dospěli: Macao má kde co. Kroužky pro seniory, průvody s voskovými figurínami, školu, do budoucna Pedro chystá olivový festival – ale nikdo o tom neví. Podle všeho ani v rámci Macaa. Denně tudy projedou 3 autobusy. Jeden vás povozí po okolí a dva z nich jedou pryč z města. Třeba na vlakové nádraží. Vlaky ale na tyto autobusy vůbec nenavazují. Macao je v podstatě izolované a já se lidem nedivím, že tu žít nechtějí.

Dny trávíme intenzivním sezením v konferenční místnosti a posloucháním různých prezentací od vzdělaných profesorů. Na konci celé konference pak předvedeme z domova přivezené prezentace my studenti. Na dveřích konferenční místnosti nejsou tlumené dorazy, a pokaždé, když je zavírám, chovají se hlučně. Třikrát denně také intenzivně jíme. Oběd trvá přibližně hodinu a půl, neplatíme ho my, ale organizace a jeho součástí je i neomezený počet zákusků. Také večeření trvá přibližně hodinu. Je to regulérní teplé jídlo – maso, rýže, hranolky a neomezený přísun vína. A i po něm následuje zákusek, tentokrát ale pouze jeden. Občas se stane, že máme večerní program. Jako třeba večer poezie, na který jsme si připravili českou postapokalyptickou poezii o migraci.

DSC_2545

vytváření z domova přivezených prezentací

K čemu náš čtrnáctidenní pobyt v Portugalsku, během kterého naše diplomky leží ladem, vlastně je? Postupem času jsem si uvědomila, že Macao pravděpodobně nezachráníme. Ve skutečnosti jsou místí problémy všem dobře známy a těch pár podnětů, které od nás uslyší, tu pravděpodobně slýchávají každý rok. Nehledě na to, že spíše než cizí města bychom měli zachraňovat ta vlastní. Přínos této konference shledávám jednak na své váze a především ve svém osobním rozvoji. A na ten se mě zeptejte osobně. (na váhu se prosím neptejte vůbec.)

Z Portugalska, které by si zasloužilo velké objetí  – s láskou Kája.

Prázdniny: Opice stopující.

Standard

Někdo se mě ptal, jestli mají Opice zaracha, že se jako dlouho nikde netoulaly. Inu, jak se to vezme. Po výletu do Maastrichtu maminka s okamžitou platností vyžadovala složení přísahy, že už Opice nikdy a nikam stopovat nebudou. Opice mlčí, nepřísahají. Již v tuto chvíli totiž vědí, že si na druhý týden v červenci vzal Ondra v práci dovolenou.
Kája chtěla do Polska (protože si i přes všechna vaše tvrzení o nudné placce myslím, že fakt stojí za to!) a Ondra tvrdil, že je to nudná placka. Shodli jsme se na hornatém Slovinsku. Nejsme ale naivní. Nemyslím si, že bychom po půl roce stráveného u počítače tvořením bakalářky a třech hodinách jógy zvládla zdolat Triglav. Shodli jsme se, že se na hory budeme koukat ze zdola a toulat se okolo slovinských jezer.

DSC_4310

Ale nejprve jsme chtěli vidět moře! Z Marriboru (kam jsme se z časových důvodů a mamince k nezměrné radosti dopravili autobusem) jsme se vydali časně z rána. Pršelo. Ondrovi byla zima, protože si s sebou vzal na základě předpovědi počasí pouze kraťasy, jednu tenkou mikinu a pláštěnku. Kája mokla, protože si navzdory předpovědi počasí nevzala pláštěnku, ale spoustu teplého oblečení. Nás vzal nakonec hodný pán, který v mládí stopoval po Africe a taky nám vyprávěl o tom, jak byl dříve stop ve Slovinsku populární. Byl to prý nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak se někam dostat. Stopovali všichni. Na spotech stávali desítky stopařů. A všichni tito stopaři dnes mají auto. A chtějí vás vzít.

A přesto, že byl počátek našeho výletu poněkud rozpačitý, dostali jsme se k moři během 4 hodin. Konkrétně do Itálie, do Trieste. Taky přestalo pršet. A vysvitlo slunce. Plavali jsme v moři (což se ukázalo jako báječný nápad, vzhledem k tomu, že nás čekalo 7 dní v přírodě, bez sprchy a všechna ta mořská sůl se rozhodla ulpět na kůži a být nepříjemná) a sbírali jsme kamínky (dlouho jsem přemítala, kolik kilo krásných mořských kamínků mohu nosit 7 dní v krosně na zádech a nakonec jsem si vybrala ten nejmenší).

584

moře! 

DSC_3970

cestovní guacamole.

581bTrieste je Italské město, které Itálie ukradla Slovinsku. Je hezké. Taky je plné turistů. Přibližně každý druhý turista je Čech. Nepřišli jsme na to jak nebo kde si koupit lístek na tramvaj, tak jsme si ho nekoupili. Taky jsme nemohli přijít na to, jak se na veřejných záchodech pouští voda. Mávala jsem pod baterií, nad baterií, baterii, tleskala jsem, poskakovala, nakonec jsem zjistila, že je třeba šlápnout na šlapátko.
Ještě ten večer jsme se rozhodli opustit Itálii a vrátit se zpět na Slovinsko. Vzali nás dva kluci, kteří z našich uhýbavých odpovědí vytušili, že hodláme spát venku a vyprávěli nám o slovinských medvědech. Myslím si, že žertovali. Doufala jsem, že žertují. Prý jsou to drsní a nebezpeční tvorové, které exportují do celého světa. (Z bezpečnostních důvodů jsme ale obal od šunky nechali na noc mimo stan.)
K přespání jsme si vybrali zcela náhodnou vesničku u dálnice, aby se nám ráno dobře pokračovalo. Když jsme se vydali hledat místo pro stan, potkali jsme tři cyklisty. Cyklisté mluvili česky.
Původně jsme měli v úmyslu se městům úplně vyhnout, ale když nás státní úředník z ministerstva dopravy, který jel pozdě na jednání, zanechal přímo v centru Lublaně, neodolali jsme. A moc se nám líbila. A taky se tu zrovna konal festival jídla. A když jsme se z ní pak chtěli vymotat, vzpoměli jsme si, proč jsme se jí vlastně chtěli vyhnout. Z centra na spot je to asi milion kilometrů. A svítí to slunce, co předpovídali. A když jsme se změkčile rozhodli, že se na konec města svezeme autobusem, zjistili jsme, že ani to nebude tak jednoduché. Musíte si nejprve koupit kartičku, na kartičku vložit peníze a z peněz koupit jízdenku. 7 zastávek tak stojí přibližně 4 eura. Což je vydřidušské. A tak jdeme pěšky dál. Odměnou nám je auto, které jsme stopli do pěti minut a zavezlo nás přímo k informačnímu centru v Bledu.

585

Lublaňský streetárt.

570b

Lublaňský streetárt versus Ondra s Gutou.

573

lokální Lublaňský deštík.

572576575

Bled je malé městečko u Bledského jezera. Uprostřed jezera je ostrůvek a na ostrůvku kostelíček. Celé je to velmi komerční a turistické. Bodejť by ne. Je to nádhera.
V informačním centru nás sympatický mladík obeznámil se skutečností, že se nikde ve Slovinsku nesmí volně stanovat. A už vůbec ne v Bledu, kde kolem jezera vlastně ani neexistuje volná příroda, protože každý kousek břehu je předzahrádkou nějákého hotelu či restaurace. Snažila jsem se mladíka přesvědčit, že chce, abychom stanovali na jeho zahradě. Ale tvrdil, že žádnou nemá. Poslal nás úplně na konec jezera, prý je tam kemp. V kempu nás poslali úplně na konec kempu, prý je tam místo pro stany. Zaplatili jsme 12 eur za noc a šli. Našli jsme silně kamenitou půdu, do které nešly zatlouct stanové kolíky. 75% obyvatel stanového výběžku byli češi.

569

Bled.

568

Další den jsme se vydali k jezeru Bohinjskému. Část cesty jsme urazili pěšky. Cestou jsme potkali průzračně čistou řeku Sávu. Při koupání se v řece jsme potkali hada. Ve složené variantě měřil přibližně metr. Plaval mezi mnou a břehem. Od druhého břehu nás dělily peřeje. Had mírumilovně proplaval okolo. Myslím, že mi šlo o život.

DSC_4320

Soutěska Vintgar. 

DSC_4195

I Bohinjské jezero je krásné. Nemá sice ostrůvek a kostelíček má na břehu, ale má kolem sebe hory a vypadá celé mnohem přirozeněj. Je součástí přísně střeženého národního parku, ve kterém se dá celkem dobře stanovat. Když pak ze strachu, aby vás ráno nenašel strážce parku vstáváte za svítání, máte příležitost vidět jezero v mlžném oparu, prosté od lidí. A to stojí za to.
DSC_4227

DSC_4245

Rozhodli jsme se, že na zpáteční cestě ještě strávíme noc ve Vídni, u Ondrových příbuzných. Vyrazili jsme z Bledu a měli jsme v plánu dostat se někam za Lublaň, tam v lesích postavit stan, přenocovat a další den pokračovat do Vídně. Z Bledu do Lublaně nás vzali dvě dívky, kterým jsem omylem na autě utrhla jakousi černou lištu. Za trest nás nechali na úplně špatné straně města. A dostat se na tu správnou nám trvalo asi 2 hodiny. To už ale byla tma. Stopovat ve tmě je nepříjemné a zdálo se nám, že i potenciálně nebezpečné. Nějákou dobu jsme to zkoušeli, ale pak jsme dospěli k názoru, že bude třeba někde přenocovat. Ale kde? V Lublani? Z jedné strany silnice, u které jsme stáli byla Lublaň, z druhé strany pole, které oddělovalo město od zbytku města. Tak jsme si z kousku pole odházeli kamení, rozdělali karimatky a ulehli. Záhy kolem nás po poli projelo auto. Vytáhla jsem provaz a svázali jsme krosny a přivázali si je k zápěstí. Budík jsme nastavili na půl pátou. Co kdyby se nějáký zběsilý kombajn rozhodl jít si z rána zaorat? Probudili jsme se do mlhy, s promočenými spacáky a odkrvenýma rukama.

DSC_4354

Ráno moudřejší večera však tentokráte nezafungovalo. Už jste někdy zkoušeli stopovat v Rakousku? Zajímaly by mě vaše zkušenosti. Pro nás to byla tragédie. Urazit necelých 400 kilometrů po dálnici do Vídně nám zabralo celý den. Ale nakonec nás hodný pán, který nás vzal v Gratzu (kde jsme na něj 3 hodiny čekali – poslední hodinu jsem strávila sezením na batozích a povzbuzováním Ondry, který stál u silnice. když jsem se pak rozhodla, že už by bylo vhodné ho vystřídat a zkusit taktiku “muž v nesnázích”, zastavilo třetí auto. ) odvezl téměř před dům Ondrovy rodiny, kde na nás čekala teplá večeře a měkké postele. (Za jejich milé přijetí jsme jim nesmírně vděční!)

DSC_4366

Když jsme se pak vrátily domů k mamince, opět jsme si vyjasnily, že už jsem se v životě nastopovala dostatečně a že příště pojedu autobusem. Popravdě, příště poletím letadlem. Do Řecka. Za měsíc.

Tak ahoj příště. Kája, Ondra, Guta.

Maastricht.

Standard

Když uděláte státnice, máte pocit, že vám svět leží u nohou. Nosíte nos nahoru, vyprávíte o této skutečnosti každému, kdo je ochoten vás poslouchat, a maminka vám k obědu přichystá bramborový salát, který se jinak dělá jen ku příležitosti vánoc. Tento pocit vám vydrží přibližně dva dny. Pak si uvědomíte, že jste sice udělali státnice, ale ještě pořád na vás čeká bakalářka. A kdybyste náhodou udělali i tu bakalářku, tak hned za rohem číhá magisterské studium. V kontextu vašeho života jsou zkrátka nějáké státnice jen plivnutím do moře. (celý tento odstavec však stejně směřuje pouze k tomu, aby se ještě více lidí dozvědělo, že jsem je udělala.)

Ovšem když už teda ty státnice uděláte a když u vás teda ještě převládá iluze vlastní dokonalosti a jako bonus máte do zadání bakalářky týden volno… Proč nejet na výlet? A když máte po ruce podobného dobrodruha (maminka říká spíše něco o nezozpovědných telatech) jako je Jaroslav, proč nejet stopem?

533

Spočítali jsme volné dny, porovnali je se vzdálenostmi různých evropských měst, zamysleli se nad únorovým počasím, rozeslali tisíc couchsurfingových žádostí a 11. února vyrazili směr nizozemský Maastricht. Maastricht je od Uherského Hradiště vzdálen přibližně 1100 km a je třeba projet celé Německo. Přečetli jsme si, že v Německu se stopuje hravě. Pokud zůstanete na dálnici a budete se držet benzínek, řidiči se o vás budou prát. Nejsme naivní a počítáme s nocí strávenou v příkopu u dálnice. Jsme na tuto variantu připravení. Máme stan a teplé ponožky.

517

Vyrazili jsme v 7 hodin ráno ze Starého Města. Stan jsme stavěli o 17 hodin později, o 1150 kilometrů dále, kousek od Kolína nad Rýnem (první noc jsme podcenili a oblékli si pouze dvoje ponožky). Vystřídali jsme 10 aut. Držet se benzínek na dálnici byla rozhodně dobrá rada, i když se o nás teda řidiči rozhodně nervali, naopak jsme na některých i hodiny mrzli a jednoho po druhém se ptali, jestli nechtějí vzít dva stopaře a dvě velké krosny. Někteří nás opravdu vzít nemohli (protože z auta vyndali zadní sedadla a do vzniklého prostoru umístili loď), někteří nás vzít nechtěli (a tvářili se, že mají v autě lodi přinejmenším dvě, přestože jediné, co se kromě řidiče v autě nacházelo, byla jedna poskládaná bundička), a někteří nás prostě vzít chtěli. I za cenu, že jsem na zadním sedadle malého třídveřového auta, které řídil muž v kiltu, jednou rukou objímala svoji krosnu a druhou jeho velkého psa.

A ještě jednou. Neopouštějte dálnici! Když se tak stane, ocitáte se v prekérní situaci. Přímo na dálnici se stopovat nesmí (ze zákona) a dle našeho názoru ani nedá (není tu omezená rychlost a je to znát). Na nájezdech se pro změnu nedá stopovat proto, že není kde zastavit. Takže když vás pán v obleku klauna, který na otázku, kde pracuje, zcela vážně a bez emocí odpověděl, že v bance, sveze z dálnice a vysadí vás na okraji Kolína, je čas cítit se nešťastně. Hodnou chvíli bloumáte po okolí, zkoušíte projít skrz soukromé pozemky či neprostupná houští a dokonce zvažujete, že se necháte přejet přímo na dálnici, ale nakonec vás vysvobodí hodný Srb v luxusním černém autě, který vás ochotně rychlostí 220 km/h hodí na nejbližší benzínku. V jiném čase, na jiném místě, v podobné situaci, nás na benzínce u nájezdu sama oslovila paní s dítětem. Jestli prý nechceme vzít. Prý vypadáme jako hodní lidé. Měla velké stříbrné auto. Opravdu velké. Mezi sedadlem řidiče a námi bylo ještě jedno sedadlo, horské kolo, krabice, naše dvě krosny a za námi jsem při odchodu objevila sedět velkého tichého psa. Dítě od nás dostalo čokoládu, kterou jsme my předtím dostali od hodných lidí, co nejeli naším směrem a přišlo jim to líto.

532

Maastricht je krásný. Je to město cyklistů. Auta vám dávají přednost. Opravdu. Dávají. Je to jediné město v Nizozemsku, ve kterém cizinci nesmějí navštěvovat coffee shopy. Je v něm katedrála, která již neslouží svému účelu, ale funguje jako knihkupectví s kavárnou. Rekonverze v praxi! Nikdy jsem neviděla křížovou klenbu tak z blízka! Nemají tam chleba v českém slova smyslu. Od Belgie je Maastricht vzdálen 40 minut cesty na dvou skládačkách.

524

525

Bydleli jsme u Benedikta. V pokoji má stolní fotbal a koupelnu o dvě patra výš. Taky má ty dvě skládačky, na kterých se dá jet do Belgie. Violu a Kida. Přesto, že v Maastrichtu regulérně studuje magisterský program, tak taky nemůže do coffee shopu. Zůstali jsme dvě noci. Navštívili jsme hospodu, ve které si pivo nevybíráte podle toho, že máte rádi Plzeň, ale podle toho, že svéráznému číšníkovi sdělíte, že dnes máte chuť na něco sladšího. K pivům vám též přinese košík buráků a vysvětlí vám, že slupky máte házet na zem. Jelikož se rozhovor se svérázným číšníkem odehrává z jeho strany svéráznou angličtinou, jste zmatení, pochybujete o svých dorozumívacích schopnostech a ptáte se, jestli opravdu máte házet slupky na zem. Číšník tvrdí, že do hospody nepořádek patří a pokud s tím máte problém, loupejte si buráky do kabelky.

537

my tři a Ben.

534

Jaroslav, Viola, Kid a Belgický les.

535

Po dnech strávených v teple Benediktova pokoje nám představa dvou mrazivých dnů na cestě připadala strašlivá. Dokonce jsme si pohrávali s myšlenkou na spolujízdu. Při pohledu do peněženky nás však tyto myšlenky rychle přešly, hodili jsme krosny na záda a vyrazili na několikakilometrovou cestu k dálnici. Poměrně rychle jsme se dostali až k Frankfurtu, odkud jsme se chtěli dostat do Norimberku a dál. Brzy zapadlo slunce, začalo řádně mrznout a do toho se kolem nás neustále motali řidiči kamionů, kteří tam na benzínce trávili víkend a neměli na práci nic jiného, než pít litry vodky a zvát nás k sobě na noc. Po třech hodinách mrazu a předstírání, že kamioňákovi – Slovákovi – nerozumíme, se nad námi ustrnul pán směřující do Stuttgartu (nikdy prý stopaře nebral a ani to neměl v úmyslu, ale když nás viděl, nemohl nás tam prý nechat). Ze zoufalství jsme kývli. Okamžitě jsem usnula a zodpovědnost za nalezení vhodné benzínky k našemu vyložení nechala na Jaroslavovi. Když jsem se rozespalá vyhrabala z auta, Jaroslav měl pro mě dvě zprávy: jsme na dálnici mezi Stuttgartem a Norimberkem a: jsme na špatné straně dálnice. Nabízela se varianta přeběhnout dálnici. Přestože byla půlnoc a v provozu mezery, považovala jsem tento nápad za sebevraždu (naštěstí si to myslel i někdo, kdo mezi jednotlivé směry umístil dvoumetrová svodidla). Bezmocně jsme se procházeli podél dálnice a těsně předtím, než jsem začla brečet, jsme našli tunel. Pod dálnicí. Temný ve všech slova smyslech. A nenapadlo nás nic lepšího, než jím projít teď v noci. Protože ráno by bylo světlo a Kája by se nemusela tolik bát. Ale octli jsme se na správné straně dálnice! A živí!

538

z nočního přechodu dálnice.

DSC_3706a

 druhé noci jsme se rozhodli nic nepodcenit a oblékli jsme si troje teplé ponožky.

Na správné straně dálnice jsme ráno potkali zahradníka Gerharda. Bydlí v zapadlé vesnici u Ansbachu, ale když si prý u něj dáme kafe a počkáme, až si vyskládá věci z auta, hodí nás až do Norimberku. Je to hudebník. Čte Osha, bydlí v překrásném domě, vaří dobrou kávu a má kytaru za 14000 eur.

DSC_3714

Jaroslav a kytara za 14000 euro.

DSC_3734

Gerhardův neskutečný dům.

Na benzínce u Norimberku jsme strávili tři a půl hodiny. Nejdřív svítilo slunce, později mrzlo. Paní, která nejela naším směrem, nám koupila čokoládu. Zachránil nás Švéd, ekonom, který zpracovával ekonomický plán pro IKEU, oženil se do Česka, naučil se perfektně češtinu a zavezl nás až do Prahy.

A teď už jsme doma. Stali jsme se odborníky na německé dálnice. Dokázali jsme si, že lze stopovat na dlouhé vzdálenosti. Že lze stopovat v zimě. Že lze spát v zimě ve stanu. Zjistili jsme, že když přes sebe na noc v dobré víře položíte aluminiovou folii, sice vám bude teplo, ale probudíte se s mokrým spacákem. A když budete mít štěstí, tak vám z folie bude voda odkapávat přímo na čelo. Seznámili jsme se s kondenzací. Dokázala jsme mamince, že měla pravdu, protože vám tento článek píšu z postele, kde umírám na kašel a rýmečku.

– Kája, Gutánek a Jaroslav.

Poučný článek

Standard

Co je u Opic nového?
Je tomu rok, co jsem ve spěchu, s vystresovanýma slzičkama na krajíčku, dokončovala zkoušky a chystala se na zkušenou do světa. Dnes ve spěchu dokončuji stavební projekt a chystám se to za tři týdny zkusit u státnic.
A abych si odpočinula od předstírání, že rozumím tomu, co rýsuju, tak vám povím, co jsem se za ten rok všechno naučila.

Nostalgická poučení z cizích krajů.
Co jsme se v cizině dozvěděli? Že angličtina není náš nepřítel a že kdybych na gymplu nechodila za školu a nečetla si na hodinách angličtiny pod lavicí české knihy, tak už jsem se na filmy bez titulků mohla dívat dávno. Že bez maminky neumřu hlady a že se bramboráky dají jíst dvakrát týdně. Dlouhodobě. Že mě pračka nesní. NAUČILI JSME SE PO OSMI LETECH NOSIT DVĚ STEJNÉ PONOŽKY. Nenaučili jsme se nosit dvě stejné boty. Naučili jsme se stopovat. Naučili jsme maminku, že stopujeme. Naučili jsme se otevřít pivo o hranu stolu. No, jednou jsme otevřeli pivo o hranu stolu. A polili jsme si u toho kalhoty. Taky jsme pochopili, že si sami musíme uvědomit, že jsme pitomci.

DSCN6596

Poučení ze zbrklých rozhodnutí.
Co jsme se naučili za nespočtem chmelových polí, za hromadou zlomyslně propletených chmelových štoků? Že život není pohádka. Že když po týdnu tvrdé dřiny vaše tělo začne akceptovat, že musíte 12 hodin denně stát, tak zjistíte, že život pohádka je. Že chmel smrdí. Že chmel smrdí fakt hodně. Že po čtrnácti dnech chmel smrdět přestane. Naučili jsme se rozeznat Johna Deera od Zetoru. John Deer je ten zelený. Naučili jsme se jíst rajskou se sedmi knedlíky. Nenaučili jsme se jíst dršťkovku. Zjistili jsme, že když usnete na hromadě chmelu, tak se po dvaceti minutách probudíte opředeni pavučinami.

chmel1

chmel7

Poučení z českých krajů.
Když si postavíte stan z kopce, nevyspíte se. Když si postavíte stan deset metrů od krmelce, nevyspíte se. Když si postavíte stan s výhledem na strašidelnou chaloupku se strašidelnou studnou, bude se vám celou noc zdát, že se ve studni topíte a nevyspíte se. Když ve tmě narazíte na rovné místo, jako stvořené pro váš stan, probudíte se na turistické stezce. Že když na čundr vyrážíte z Mikulova a po deseti kilometrech chůze lesem opět míjíte ceduli s nápisem Mikulov, znamená to, že jdete špatně a stan budete stavět po tmě.

Co jsem se naučila, když jsem se zrovna neučila? Že mám v práci s kladivem stále ještě jisté mezery. Že v práci s akuvrtačkou nemám nic, než mezery. Čtyři akordy na kytaru. Pamatuju si jeden.  Že se dá stopovat ve třech. Z Kunovic od lékárny do centra Bratislavy za čtyři hodiny.  Že když šalinou pojedete na černo, tak jste z okna vyhodili 800.

DSC_2935

1

To všechno už teď víme. A pro příště si koupíme šalinkartu. A vám přejeme krásný  den!

– Kája, všechny opice a jedna Koala.

podzimní toulky a bojové srny.

Standard

Cestou necestou do Adršpachu. Pěšky, se dvěma krosnama. Se stanem, který váží 4 kila. Bez zubní pasty, protože jsme se oba navzájem dohodli, že ji vezme ten druhý.

441

všimni si zejména důmyslného systému připevnění pohorek.

Vlakem do Teplice nad Metují. V Teplici se jít nejprve ztratit (protože Ondra se navzdory drsnému skalnímu lidu, který nás s prázdnými nákupními taškami míjí směrem v levo rozhoduje, že se centrum vesnice s obchodem vydáme hledat směrem v pravo. a já jej oddaně následuji za ceduli označující konec vesnice.), poté koupit menší chleba (který sice vystačí jen na dva dny, ale zato se vleze do jediné volné menší kapsy na Ondrově krosně. a navíc se domníváme, že za dva dny budeme v Dolním Adršpachu, kde koupíme další menší chleba.) a nakonec vstoupit do Teplických skal.

Teplické skály jsou krásné. Vede jimi spousta značených a udržovaných cest, na kterých najdete spoustu ukazatelů, které Vám poví, co která skála připomíná či kudy před léty kráčel Goethe. Potkáte 300 schodů, které slibují rozhled. Vy po rozhledu toužíte, uvědomujete si však zároveň tíhu svých batohů. Batohy tedy důvěřivě odložíte u opodál svačící polky a nic Vám nebrání brát schody po dvou.

 437

435

436

Adršpašsko-teplické skály však nejsou jen 3 poctivě značené stezky. Na spoustě míst z nich můžete odbočit na cesty typu “v létě se neudržuje”. Zažijete pak skály takové, jaké jsou doopravdy. Rokle, kde se po kotníky zaboříte do bahna. Cestičky jsou vesměs hůře schůdné, jsou však prosté turistů, tiché a nikdo vám nevnucuje, že skála před vámi vypadá jako slepice. A pokud tudy kráčel Goethe, pak v tajnosti.

Pokud jsem ve skalách Teplických fňukala, že jdeme do mírného kopce, tak v Adršpašských skalách jsem propadala zoufalství. Buď jdete do schodů, které jsou vám po kolena nebo ze schodů, jejichž výškový rozdíl je asi 5 centimetrů. Rovná cesta se tu nenosí a pohodlné schody také ne. Ale stojí to za to.

447

442

První den jsme přespali na Loukách na Záboři. Na loukách byl shluk stromů a v tomto shluku stál dřevěný domek. U dřevěného domku byl krmelec a studna. Studna byla temná a otevřená. Stan jsme duchaplně postavili ve svahu. Celou noc nás budila zvířata, hrnoucí se ke krmelci či od krmelce a přemáhali jsme představu, že tiché kroky zvěře jsou kroky lidské a že se ráno probudíme ve studni. Celou noc jsme též klouzali z kopce. Což nás budilo, když nás zrovna nebudila zvěř.

440

noc první – když si někdo myslí, že postavit si stan z kopce nebude spánku překážkou. 

DSC_3053

noc druhá – ve svahu zanedbatelném, s výhledem na skály. 

Když jsme druhého dne dojedli chleba, třetího rána jsme posnídali mrkev (snídat mrkev znamená sedět dvacet minut na karimatce, pozorovat osychající stan a intenzivně mrkev ukusovat, přežvykovat a konstatovat, že příště koupíte mrkve poloviční velikosti.) a vyrazili do Dolního Adršpachu. V Dolním Adršpachu nám pověděli, že obchod nemají. Vyrazili jsme tedy pro chleba do Adršpachu Horního, vzdáleného dva kilometry. Na opačnou stranu, než je Křížový vrch, kam jsme se ten den chtěli vydat.

Když jsme pod Křížový vrch konečně dorazili, obloha se zatáhla. Uznali jsme, že jistě bude pršet, vylovili pláštěnky ze dna batohů a vyrazili k vrcholu. V okamžiku, kdy jsme vrcholu dosáhli se rozpršelo. Pršelo intenzivně a více než hodinu. Střídavě jsme zkoušeli pláštěnky a přelézali bezpečnostní ploty ve snaze, najít jakékoliv místo, kde neprší. Po půlhodině jsme objevili skalní převisek, kde jsme na prostoru 1,5×0.5 metru přečkali zbylou půlhodinu. Přečkáním deště jsme získali nádherný výhled na podeštivé okolí.

DSC_3076

Třetí noci jsme místo pro stan hledali v mlze, v lese, ve tmě a co nejdále od krmelce. I přes absenci krmelce nebylo o zvěř nouzi. Houkaly sovy, štěkali psy i pejsci, tiše našlapovaly srny. Opět jsme se nemohli zbavit dojmu, že se k našemu stanu ze všech stran blíží skupina lidí, která se důmyslně domlouvá právě sovím houkáním. Nebo speciálně vycvičené komando srn. Napůl jsme nocovali ve svahu, napůl na rovině. To proto, že tu rovnou část tvořila cesta.

DSC_3136

otevřené zavřené teplické koupaliště a zmoklé oblečení.

DSC_3114

z podzimních skal Kája, Gutánek a Ondra

Londýn.

Aside

To Ti tak jednou napíše kamarád, že má Wizzair akci na letenky a že se máš do dvou hodin rozhodnout, jestli chceš za měsíc letět na 4 dny do Londýna. Tak si v hlavě začneš sumírovat zápornou odpověď a vymýšlet důvody, proč nemůžeš. A pak Tě napadne, že vlastně můžeš. A za měsíc sedíš poprvé v životě v letadle, zaléhají Ti uši, pozoruješ, jak krajina čím dál víc připomíná google maps a strachy tajíš dech. A přestože teoreticky je Ti úplně jasné, jak se letadlo ve vzduchu udrží, prakticky to pochopit nedovedeš.

Image

moc se mi líbí, že když vyletíte nad mraky, svítí slunce. a taky se mi moc líbí, jak mraky hází stíny na zem.

Cestovala jsem se třemi kamarády. Moc milí lidé. A jeden z nich se zná s někým, kdo pracuje v Googlu, a bydlí v moc hezkém bytě 7 minut od Buckinghamského paláce. A ten někdo, byl zrovna na výletě. A my se nastěhovali do jeho prázdného bytu. 7 minut od Buckinghamského paláce.

Z přelidněného Londýnského centra jsme byli frustrovaní. Z aut, která jezdila vlevo, jsme byli zmatení. Též z mincí, které vypadají absolutně nelogicky (čím menší hodnota, tím větší mince a čím ještě menší hodnota, tím nejmenší mince). Potkala jsem umyvadla se dvěma bateriemi. Jednou na studenou a druhou na teplou vodu. Nejprve si ruce opaříte a pak si je zchladíte. Pivo je nedobré a krabička cigaret stojí tři stovky.

Image

dnešní generace na výletě. ( – kdykoliv se kolem nás mihla wifi)

Ale Londýn jako město je krásný! Líbí se mi jeho architektura, urbanismus, atmosféra. A konečně vím, jak vypadá pravý anglický dvorek! Měli jsme moc hezké počasí a zjistili jsme, že mají propracovaný systém půjčování kol. Zaplatíte 2 libry na 24 hodin a půjčíte si kolo, které musíte každých 30 minut vrátit na některé ze sběrných míst, kterých je všude kolem spousta a půjčit si jiné. Z počátku se to zdá jako podivný, nepraktický systém, ale 30 minut ten pravý čas na to, dostat se tam, kam chcete. A pokud ne, tak během měnění kol stihnete rychlou cigaretu.

Nakonec jsme tedy většinu času strávili na kolech, v levostranném provozu, ve snaze vyhnout se davům z centra a vidět vše.

Image

Image

Image

DSC_2456

Image

Gutánek má nové kamarády.

DSC_2481

Gutánek poznává velikost světa.

Image

každý chce být Opice.

Zpožděné Londýnské pozdravy od nás čtyř a Gutánka.

krásný výlet plný zklamání.

Standard

Hynek už má na rozdíl ode mě přírody plné zuby. Tak jsem se na prozkoumávání estonského ostrova Saaremaa vydala s Jurajem. Na kolech, se stanem.

DSC_0012

Naplánovali jsme si cestu, která je na mapě kreslená červenou čarou a tedy zpevněná. Slibovala, že cestou uvidíme spoustu majáků, větrných mlýnů, kostelů a archeologicky významných lokalit. Kája též chtěla potkat soba. A opět jsme si ověřili, že estonské vesnice jsou tvořeny autobusovou zastávkou a dvěma staveními.

Mám moc ráda estonké dlouhé dny. Jsou praktické. Z nejvýznamnějšího Saaremského města Kuressaare  vyrazíte po šesté podvečerní hodině a o 4 hodiny později a 30 kilometrů dále, na mořském pobřeží zamknete kolo ke stromu, postavíte stan a půlnoční večeři zakousnete u krásně kýčovitého západu slunce. Cestou se stihnete vloupat do skanzenu, který je proti vloupání chráněn zídkou po kolena. V jiném čase, na jiném místě stejného ostrova se pak rovněž můžete vloupat do zachovalého, avšak zchátralého větrného mlýna, jehož dveře jsou zajištěny dvěma snadno odvalitelnými kameny.

 414

Kolem hlavní – zpevněné cesty potkáte spoustu ukazatelů, které slibují, že pokud odbočíte na cestu vedlejší – prašnou, tak po pár kilometrech uvidíte něco zajímavého. A jelikož chcete vidět zajímavé věci, tak se občas stane, že odbočíte.  (přestože Káju hrozně bolí nožičky)

Někdy se stane, že nenajdete nic. Jindy vyrazíte za archeologicky zajímavou lokalitou a najdete les plný kamenů, které tam nanosilo místní obyvatelstvo.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

jindy se stane, že si cestu o 3 kilometry prodloužíte, protože cedule slibovala větrný mlýn. a když dorazíte na místo, tak naleznete škatuli s otrhanýma lopatkama. 

DSC_2600

nebo na závěr dne zatoužíte vidět místní útesy. jo. tohle jsou útesy. 

Nakonec jsme urazili 131 kilometrů krásnou krajinou. Dvakrát spali na mořském pobřeží. Jednou poblíž nějákého rozestavěného domu, v jehož okolí se nacházela dostavěná bouda, která byla strasně moc strašidelná a Kája v ní nechtěla spát, ale taky byla plná polystyrenu, který jsme si na noc půjčili, nacpali ho pod stan a hráli si s ním na tepelnou izolaci (architekti na výletě). Ve městě Kihelkonna jsme ochutnali opravdový boršč a a potkali domorodce, kteří vychvalovali Slovensko. Rusky, samozřejmě. Moje ruština je stále ještě zcela zmatená, ale Juro suveréně hovoří slovensky, s občasně vloženými ruskými slovy a všichni mu rozumějí. Mně to trhá uši.  Taky jsme potkali maják, na který se dalo vylézt. Někteří z nás si užívali rozhled a někteří z nás v druhém patře brečeli, že nemůžou ani výš, ani níž.

DSC_0038

stan, izolace a moře.

DSC_0026

ráno a moře.

417

kostelíček a babička, která nám o kostelíčku nadšeně vyprávěla. a dostala od nás bombony. 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

suprová kráva s patkou. jako satisfakce za soba.

Na závěr výletu jsme se vydali do bažin. Po předešlých zkušenostech jsme nečekali nic velkého – rovněž díky tomu, že nás domorodci za bažinami poslali do špatné vesnice, ze které jsme museli zbylých 10 kilometrů dostopovat. (vzal nás moc milý pán, který rozuměl Jurově ruské slovenštině a 3 kilometry si zajel, aby nás zavezl přímo až ke vstupu do bažinatého parku. a taky od nás dostal bombony.)

Před bažinami bydleli hodní lidé, u kterých jsme si nechali schované všechny ty věci, co se na kolech vezli na nosiči a nevlezli se do batůžků. Dostali jsme od nich rebarborový koláč. Nám už ale bombonky na revanš došly.

DSC_0056

bez valného očekávání hledáme bažiny.

DSC_0071

Našli jsme bažiny!

DSC_0091

bažiny za to stojí.

DSC_0105

Z posledního Kájiného výletu: Kája, Juro, Gutánek :)